trouba kikloun










Jaderná exploze již roku 1910

   Otevřeme-li kteroukoli učebnici dějepisu, dočteme se tu, že první atomová bomba explodovala 16. července 1944 v Alamogordu v Novém Mexiku. V šedesátých letech minulého století však čínští odborníci odhalili něco neuvěřitelného. Už roku 1910 uskutečnil jeden čínský osamělý mudrc v poušti Gobi jadernou explozi mnohem silnější, než hirošimská puma.


   Když v roce 1945 zničily americké jaderné bomby dvojici japonských měst Hirošimu a Nagasaki, staly se Spojené státy okamžitě světovou vojenskou velmocí číslo jedna. Vlastnictví tak děsivé zbraně jim umožňovalo provádět účinnou nátlakovou politiku vůči ostatním zemím.
   Rovnováha sil se vrátila do neutrální polohy v roce 1949. 29. srpna explodovala na Sibiři první sovětská atomová bomba. Pak se členy „jaderného klubu“ stávaly postupně i další země.
   Stát stranou si nemohla dovolit ani nejlidnatější země světa – Čína. Počátkem šedesátých let minulého století běžel čínský nukleární výzkum na plné obrátky. V roce 1964 pak mohli atomoví odborníci hrdě státníkům i generálům oznámit: „Jaderná puma je hotová!“
   Zbývalo už jen najít místo pro první pokusné odpálení. Jako nejvhodnější lokalita se automaticky nabízela liduprázdná, vyprahlá pustina pouště Gobi. Jaderná exploze tu nemohla napáchat žádné větší škody a navíc tu výbuch mohl podle čínských generálů proběhnout v naprostém utajení, bez slídivých očí cizích rozvědek.
   Pátrací týmy se proto rozjely po poušti s úkolem najít tu nejvhodnější oblast. Když ale vojáci v doprovodu vědců dorazili na jedno místo nedaleko hranic s Mongolskem, zůstali udiveně stát. Vypadalo to, jako by tu kdosi před časem už atomovou bombu odpálil.


Roku 1962 vznikl při explozi americké atomové pumy v Nevadské poušti tento kráter o průměru zhruba dvě
stě a hloubce asi sto meterů. Bomba čínského mudrce byla ale ještě mnohem silnější.



   Již ve vzdálenosti třiceti kilometrů od místa domnělé exploze uviděli udivení vojáci zvápenatělé kmeny stromů, které se obrovským žárem proměnily v tvrdé sloupy. Vlastní epicentrum pak tvořil obrovský kráter o průměru zhruba osmi set metrů a hloubce téměř dvě stě metrů. Jeho dno pokrývala silná vrstva špinavě zelené, spečené hmoty. Jednalo se o takzvaný trinitit, neboli sopečné sklo. Tato látka vzniká roztavením horniny, která je vystavená teplotě několika milionů stupňů. Co ale v liduprázdné poušti mohlo způsobit takovou spoušť?


Vzpomínky starců

   Čínští vědci zprvu jen nechápavě kroutili hlavami. Prvotní předpoklad, že tu do Země narazil nějaký obří meteorit, byl rychle vyvrácen. Místo vykazovalo jasné stopy atomové exploze.
   Do práce se proto pustili odborníci čínské rozvědky. Začali tím nejjednodušším – opatrným kontaktováním případných svědků. Jejich činnost přinesla také brzy své ovoce. Vyprávění starců znělo ale spíše jako legenda.
   Na místě dnešního kráteru se prý kdysi rozkládala obrovská nádherná zahrada. Rostly tu čarokrásné stromy a napájelo je několik uměle vytvořených jezírek. Středem tohoto malého ráje byla vysoká pagoda a drobná klášterní budova.
   Vládcem kláštera byl starý učenec a alchymista Pou Chao-fi. Bydlel v přilehlé budově s několika učedníky a jeho moc prý byla nedozírná. Dokázal údajně léčit i smrtelné nemoci, a proto k němu ze široka daleka proudily davy pacientů. Mudrc však nebyl jen lékařem. Návštěvníci zůstávali v úžasu stát nad jeho vynálezy. Zahradu prý ve dne v noci osvětlovaly lampy, které nepotřebovaly olej. Místo dělníků vykonávali těžké práce lidem podobní tvorové ze železa.
   Ve vysoké pagodě měl moudrý Pou Chao-fi tajnou laboratoř. Tam nesměli vstoupit ani jeho nejvěrnější učedníci. Zde prováděl učenec své výzkumy nebo studoval nějaké dávné, nesmírně staré svitky. Jediné, co se jeho žáci dozvěděli, bylo to, že jejich mistr si čte v listinách, shrnujících moudrost jakési starobylé civilizace.


V epicentru výbuchu zel obrovský kráter, pokrytý šedozelenou sopečnou
hmotou. Jedná se o atomové sklo, nazvané podle americké jaderné pumy
Trinity "trinit".



   Pak ale přišel osudný 8. červenec roku 1910. Toho dne spatřili pastevci, jak se na místě kláštera rozzářilo obrovské, oslnivé slunce. Pak se prý ze země zdvihl černý hřibovitý mrak, sahající až do nebes, a ozvalo se hrozivé dunění. Když se potom lidé odvážili blíž, uviděli příšernou věc. Klášter i zahrada se všemi obyvateli byli pryč. Místo toho tu zela jen obrovská, dýmající jáma. Ty, kdo se opovážili do ní vlézt, skosila během několika dní jakási zákeřná nemoc.



Moudrý Pou Chao-fi měl prý své sídlo v pagodě, obklopené ze všech
stran nádhernou zahradou. Celý klášter údajně připomínal malý ráj
na zemi.



   Síla nukleárních bomb bývá obvykle vyjadřována v ekvivalentech množství TNT (trinitrotoluenu), tedy v hmotnosti klasické trhaviny, která by při výbuchu uvolnila srovnatelné množství energie. Klasické štěpné pumy, zvané také atomové, jaké byly svrženy na Hirošimu a Nagasaki měly ekvivalent mezi 13 až 21 kilotunami (kilotuna = tisíc tun) TNT. Mnohem vyšší ekvivalent však mají fúzní pumy, zvané také vodíkové či termonukleární. Jejich síla dosahuje až desítek megatun TNT (megatuna = milion tun). Zatím nejsilnější známou termonukleární pumou byla ruská Car-bomba. Jednalo se o třífázovou pumu s původně plánovaným ekvivalentem 100 megatun. Z obav o roztržení zemské kůry však byla její síla snížena na 57 megatun TNT. I tak dosáhla teplota v epicentru výbuchu Cara téměř třiceti milionů stupňů Celsia a tlaková vlna byla měřitelná ještě při třetím oběhu okolo Země.


Božský oheň z nebes

   Pracovníci rozvědky, kteří pozorně zdokumentovali tyto vzpomínky starců, zůstávali často v němém úžasu. Očití svědkové tvrdili, že obrovský záblesk byl viditelný v okruhu šesti set kilometrů. Vzhledem k tomu, že tu evidentně došlo k pozemnímu výbuchu, muselo se jednat o atomovou nálož ohromné síly. Uvolněná energie byla mnohonásobně vyšší než u osudných amerických pum. Čínští odborníci ji odhadli na nejméně pět megatun TNT.


Jak vyplývá ze zachovalých zpráv, disponovali kdysi
alchymisté na celém světě obrovskými znalostmi. Odkud
ovšem čerpali své vědomosti, to se už zřejmě nedozvíme.



   Otazníkem byla pak především osoba samotného Pou Chao-fiho. Historikové si s touto postavou dlouho nevěděly rady. Počátkem sedmdesátých let minulého století se však v jednom pekingském archivu podařilo objevit fascinující dokument. Šlo o dopis Pou Chao-fiho představenému spřáteleného kláštera. Listina pochází z přelomu 19. a 20. století a píše se v ní zhruba toto: “jsem na stopě obrovského tajemství. Štěpením velmi malých částeček určitého kovu se uvolní síla božského ohně z nebes. Snad se mé dílo podaří.“
   Jak je vidět, moudrý alchymista děsivou sílu skutečně uvolnil. Proč se mu ale experiment vymkl z rukou a hlavně, z jakých zdrojů čerpal své vědomosti, to se patrně nedozvíme už nikdy.